Berounská 24h MTB 27. 7. – 28. 7. 2013

Z Jihlavské 24h MTB jsem se oklepal a už mě začala pálit nová myšlenka o účasti na další čtyřiadvacetihodinovce. Volba padla na Beroun. Okruh dlouhý 15 km s 380m převýšením vedený převážně lesem nabízel také dlouhé sjezdy a zhruba 2 km pohybu na singltreku.

Plán zněl jasně - Pokořit 300 kilometrovou hranici a jet to bez celé spánku!

Počasí na víkend bylo objednáno až moc předimenzované. Tyto dny patřily k jednomu z nejteplejších v roce. V sobotu bylo asi 35°C a v neděli 37°C. Naštěstí převážná část trasy vedla lesem, či ve stínu, ale byla i taková místa, kde se z nás staly výpečky podávané v cyklistických oblečcích.

V sobotu ráno jsme dorazili do kempu v Berouně, kde jsme zabrali vcelku bez problému vhodné místo. Píšu my, protože jsem přestal být hrdina a požádal Alču o podporu v depu. Přece jen to má něco do sebe, ta trocha vlídného slova, když se zastavíte na něco dobrého, potěší. Postavili jsme stan a připravili vše potřebné k závodu.

Ve dvanáct hodin proběhl start alá Le Mans se 100 metrovým během ke kolům. Musím zmínit, že ve srovnání s Jihlavou to tady bylo vše takové komornější, přátelštější. Přece jen 140 přihlášených versus cca 600 v Jihlavě je znát. Dalším plusem je, že se jede pouze 12 hodinovka a 24 hodinovka a tak se tolik nechrtí. Trasu lze najít na webu, proto zmíním pouze úseky, které mi utkvěly v mysli. Táhlé stoupání téměř na začátku trati se zdálo každým okruhem čím dál více prudší a delší. Během dne zde na některých částech úřadovalo sluníčko, které dělalo výšlap pěkně výživný. Vždy, když jsem dorazil na vrchol, ulevilo se mi, protože od této části to bylo relativně jezdivé. Zřejmě nejatraktivnějším byl závěrečný singltrek v délce cca 1 km. Vedl ve svahu s klopenkami a mostíky, které tomu dávaly krásnou atmosféru, hlavně v noci. Tomu předcházely dva přísné sjezdy lesní cestou, kde se nechalo jet velmi rychle. Naopak největší opruz byla část před a za lávkou, která vedla po vysečené louce po nerovém povrchu (z důvodu stavby protipovodňových valů). Celé jsem to jezdil ve stoje, protože jinak by moje pr**l poznala středověk.

První kola se mi jezdila krásně. Mini krize přišla vcelku brzy, někdy kolem páté odpoledne. Bolela mě záda a byl jsem tak nějak vyčichlý. Pomohlo krátké protažení a doplnění energie. Možná také pomohlo to, že se za námi přijel podívat kamarád (loňský účastník B24 – ujeto 300 km), který se mnou jeden okruh projel a trochu mě hecnul. Od té doby se mi jezdilo úplně výborně, až jsem byl zaskočený. Po každém kole jsem se stavil za svou drahou polovičkou, která mi vždy přichystala něco dobrého. Těšil jsem se na noc a na tu atmosféru, která nemá chybu. Představte si úplný klid a úplnou tmu, kterou osvětlují pouze světla jezdců. Navíc osvětlení dovoluje jet stejně jako za dne, takže časy na kolo byly ovlivněny pouze silou v nohách. Noční část utekla jakoby nic a pořád se mi jezdilo tak nějak lehce. Po rozbřesku jsem věděl, že mám dost sil to dojet bez spánku, což byla dobrá motivace a splnění jednoho z předem určených cílů. Někdy zhruba v osm ráno jsem po jednom ze sjezdů musel říznout lehce plášť, protože u občerstvení jsem zjistil, že mám měkkčí zadní kolo. Mlíko nepomohlo, spravovat se mi to nechtělo, proto jsem použil zadní kolo od Alči. To byl jediný defekt. Menší problém jsem měl zase s vidlicí, které se opět snižoval zdvih, a na konci závodu měla chod cca 2 cm. Tento její nešvar musím co nejrychleji fixnout, protože to dává zabrat hlavně dlaním a prstům. Avšak zde se mi to nechtělo řešit a hlavně tím ztrácet čas. Ke snídani byla na občerstvovačce, krom přátelské „obsluhy“, připravena ovesná kaše, která mi dodala potřebnou energii. Dle propočtů mi krásně vycházelo, že na poslední dvě kola mám přes 2 a půl hodiny času, proto jsem před předposledním kolem ještě chvíli zůstal u auta s Alčou a poslal do sebe další jídlo hlavně vodu, protože panovala opět pěkná výheň. Do posledního kola jsem odjížděl pouze s mini pauzou na doplnění bidonu a shrábnutím dvou tub gelu. Poslední kolo mám nejraději, protože to je ten moment, kdy člověk ví, že do dalšího okruhu už nemusí, už nebude muset šlapat to táhlé stoupání, už nebude muset trpět vlka v gatích, už nebude muset řešit bolavé prsty, už nebude muset přecházet bolest zad, už prostě jede pro radost.

Klasické shrnutí s pár čísly: ujeto 20 kol, tj. 303,4 km, nastoupáno 7600 m, průměrná rychlost 16,17 km/h, čas na trati 18:45:16 a čas v depu 5:14:21. To odpovídá 5. pozici v kategorii z celkových 16 a 27. pozici absolutně z 80, včetně týmů. Vypito asi 20 litrů tekutin, vyloučeno minimum. Vytyčené dílčí cíle tudíž splněny!

Oproti Jihlavě jsem důkladněji doplňoval kvalitní jídlo, což se určitě promítlo do výsledku a pil jsem víceméně vodu, které se nepřepijete jako ionťáku. Se správně naladěnou myslí a jasně stanoveným cílem to pak jede samo. Musím poděkovat Alče za podporu a Tomovi, který se také nabízel.

Počasí bylo extrémní (celou dobu v krátkém ohozu), ale ještě vetší test morálu by přinesl déšť. Ten jsem zatím při 24 hodinovce nezažil, spíše naštěstí nezažil…

Jsem rád, že jsem se zúčastnil, protože je dobrá zkušenost „ochutnat“ i jiné závody. Pořadatelé připravili pěkný závod s atraktivním okruhem, za to jim patří velké díky.

Letos už asi žádný takový závod nepodniknu, to ale nemění nic na tom, že je potřeba pomalu spřádat taktiku do dalších čtyřiadvacetihodinovek.

Libor, 29. 7. 2013