Koloběh Říp Praha - 7. 12. 2013

Když jsem se vloni dozvěděl o akci koloběhu, sháněl jsem parťačku, abychom vytvořili koedukovanou dvojici. Parťačku jsem sice sehnal, ale než jsme se rozhoupali, startovka byla plná. Letos jsem nenechal nic náhodě a začal jsem s hledáním dříve. Onou jedinou, která se hecla a byla ochotna do závodu jít, byla Anička Kolářová, mj. vítězka Humpolecké 50 (takže zkušená bajkerka a sportswoman). (Alču jsem raději nepřemlouval, ta by mě na trati proklínala, do čeho jsem ji to přihlásil :-))

Letos proběhl již 22. ročník Vánočního náladového běhu. Jedná se o záležitost smíšených dvojic, které se musí dopravit po vlastních z Řípu do pražské Troji. Usnadňujícím prostředkem je bicykl, na kterém se dvojice libovolně střídá, vždy se však musí oba vidět a předat si kolo z ruky do ruky. Trasa vede převážně po červené turistické, jen v některých místech z ní odbočuje. Celková délka je cca 47 kilometrů s převýšením 370 metrů.

Na první prosincovou sobotu dorazila do ČR specialitka v podobě orkánu Xaver. Z pátka na sobotu jsem se ani pořádně nevyspal, jak se vítr opíral do oken. Ráno se mi vůbec ale vůbec nechtělo z postele při představě, že takový bad-weather (rozuměj no-time) je venku. Naštěstí toho moc nenasněžilo a teplota byla kolem 0°C. Vítr překvapivě v ulicích Prahy také zmírnil.

Po šesté sraz s Aničkou v Dejvicích. Zde už se pomalu začali sjíždět další dvojice, všichni v dobré náladě. Připravili jsme kolo, věci s sebou, věci co nepatří s sebou a šli se „regnout“. Anička jen nerada dávala svého Scotta v karbonu do návěsu, kde se kola házela k sobě – ale nesla to statečně, celou cestu raději prokecala než aby na něj musela myslet!

Cestou busem se počasí za oknem střídalo od fičáku se sněhem přes mlhu. Ale pořad to bylo v teple autobusu. „Nejedeme nějak dlouho?“: říkali jsme si. Pět autobusů zastavilo pod kopcem, kde to všechno začalo – tam kde zastavil praotec, však to znáte. Chvíli jsme se s Aňkou styděli, že jsme na Řípu ještě nebyli. Avšak ta premiéra byla aspoň stylová – sníh, mráz, kolo a dalších zhruba 130 dvojic.

Výstup nahoru na horu Říp byl ideální na zahřátí. V určitých partiích to byla vcelku klouzačka a při představě, že to pojede Anča dolů, jsem smekl před její odvahou svůj kulíšek. Strategii jsme totiž zvolili takovou, že já poběžím první a pak se budeme střídat po cca 4 – 5 kilometrech. Sjezd /seběh z Řípu je jediné místo, kde se dvojice rozdělí.

Při rozpravě jsme zaplnili před rotundou celý plácek a čekali celí natěšení na start. Fivefingery na nohou vzbudily pozornost u ostatních a jejich otázky, zda vím, co dělám a zda mám teplou ponožku jsem raději vypouštěl druhým uchem ven (měl jsem jen tenkou bavlněnou). Ale v zimě je mám vyzkoušené, tak jsem se části, kdy poběžím, nebál. Jen jsem si nebyl jist, co to udělá na kole.

Banda nadšenců se rozpohybovala chvíli po deváté.

Při seběhu se na cestičce vytvořila zácpa, příště to chce vyrazit zostra a zaujmout jednu z čelních pozic. Kolem to byla samá baba, jen já poslal Aničku na kole. Sešup po svazích byl to, co mám rád – trochu nasněženo, listí, občas kořeny a kameny, žádná nuda.

Pod kopcem na mě čekala parťačka a my se tak vydali společně vyjít vstříc dalším 4 hodinám na trase.

Střídání jsme dodržovali a pravidelně to po 4 km točili. Neběželi jsme žádný šrot, přece jen jsme počtem účastí – 1 – byli „malí piva“. V zákulisí zaznělo, že nejlepší je střídat se po 3 minutách totálních bomb. To si nedovedu dost dobře představit, ale někomu to vyhovovat může, proč by ne. Nám by v tom překážel batoh, ve kterém jsme vezli mnoho zbytečných věcí (zkušenosti prostě teorií nepřelstíš) a vlastně i výkon, ten by nepřekážel, ale scházel…

Trasa je to krásná, víceméně rovinatá s velkou částí při řece Vltavě. Naštěstí míst jak na větrné hůrce se vyskytlo pouze ve dvou případech, takže v zásadě nenastal žádný větší problém. Místy zasvítilo slunce a my si to užívali. Sníh bahno, mokro, prostě parádní podmínky si v tom střihnout 50 kilometrů…

Kolem trasy se nacházejí obrovské zásobníky ropy, které jsem chtěl po cestě vidět, avšak jsem je prachobyčejně zazdil, protože v těchto místech (myslím, že tam ty zásobníky byly) mě chytlo pravé lýtko a tím pádem jsem měl jiné starosti, zda bolest přejde nebo zaútočí ještě více. Naštěstí střídačka na kolo pomohla a lýtko trochu povolilo, ale už to nebylo ono.

Od Kralup vede trasa víceméně po cyklostezce až na malou výjimku v oblasti Větrušic, kde se běží zkratkou přes kopec. Z Husince je to regulérní silniční záležitost. Po lesních úsecích vcelku nuda. Anča vypadala stále svěže a běželo ji to bez zjevných problémů. Já jsem po sesednutí z kola potřeboval vždy chvíli, než jsem se rozhýbal, ale až překvapivě jsem žádnou větší únavu nepociťoval. Poslední střídání jsme uskutečnili zhruba na 43. kilometru, kde Anča sedá na kolo a já zahajuji stíhací běh dvojice, která je kousek před námi. Podařilo se.

Cílovou rovinku si dáváme s úsměvem na tvářích. Tahle akce ho musí na tváři vykouzlit každému, ať už během cesty, v šatně, v cíli, nebo doma. Rodinná atmosféra je pak třešničkou na dortu.

Alča na nás čekala v cíli s věcmi na převlečení, dali jsem párek, sprchu a vyrazili domu.

Pár čísel: celková délka 47 km, cílový čas 4:23, 50. místo v pořadí, omrznutých končetin 0, ukopnutých prstů 0, karambolů naštěstí 0

Příště jdeme na čas pod 4 hodiny, to je jasný! Doufám, že udržíme stejnou sestavu!

Libor, 9. 12. 2013