Křemešník, Čeřínek, Javořice aneb Přes tři vrchy Vysočiny (3vV)

Letošní rok se poctivě zúčastňujeme amatérských závodů pořádaných na Humpolecku či v (blízkém) okolí, nikdy v předchozích letech jsme snad tolik nezávodili (což byla při zpětném hodnocení tak trochu škoda). Naše kvalifikace a zkušenosti rychle (téměř exponenciálně) narůstají (mám rád svou skromnost), proto se už nebojíme ani závodů, které lze označit za profesionální. Z tohoto důvodu jsme nemohli vypustit oblíbený (avšak náročný) MTB maraton Přes tři vrchy Vysočiny, na který jsme se přihlásili společně s Líbou vůbec poprvé. Účastníci vyrážejí z Horní Cerekve a projíždějí Vysočinou přes tři nejvyšší vrcholy v okolí (Křemešník 765 m n. m., Čeřínek 761 m n. m. a Javořice 837 m n. m.), přičemž závod je možné absolvovat v plné délce 85 km (skutečně se jede přes tři kopečky), nebo v částečně okleštěné verzi 50 km (Javořice je vynechána).

Jasnou volbou byla standardní trať, kterou mi však bráška chvilku vymlouval (proč si myslel, že 85 km nezvládnu?). Po on-line přihlášení jsem si říkal, že by slušný výkon představovalo projetí tratě v čase do 4,5 hodiny. Podaří se mi takovou laťku přeskočit?

V sobotu 20. 7. 2013 jsme se postavili na start v Horní Cerekvi spolu s dalšími cca 119 závodníky. Dlouhá trať byla odstartována v 10:30 hod. Peloton vyrazil za účasti policejního předvoje ven z obce, aby mohl následně odbočit ze zpevněné vozovky už na lesní úsek. První kilometry nabíhaly rychle, co nevidět se přede mnou objevilo stoupání na Křemešník. Ani jsem se nenadál (a skoro nezapotil – ba ne, zapotil jsem se až až) a uviděl jsem křemešnický hotel, u kterého se odbočovalo na trať po turistické červené značce do Nového Rychnova. Tento úsek byl moc pěkný, technicky vyvážený.

Kilometry se načítaly a Čeřínek se blížil. Původně jsem se výšlapu po sjezdovce trochu obával, ale nakonec to nebylo díky suchu a vyšším teplotám panujícím v červenci zase tak náročné. Lidé stojící podél trati vás nenechají z kola sesednout, takže ze sebe vydáte maximum. Když jsem byl ještě pod kopcem, mám za to, že jsem nahoře na hoře podle zeleného dresu rozpoznal Líbu, takže rozestup mezi námi nebyl extrémně dramatický.

První krize na mě přišla na zhruba 30. kilometru a zdaleka nebyla poslední. Naštěstí pomohla zásoba iontového nápoje (vezl jsem dva bidony, což se vyplatilo) a energetická tyčinka. U odbočky v Batelově za železničním přejezdem se oddělovalo trasování dlouhé trati od krátké. V ten moment jsem si vyčítal, proč jsem se nepřihlásil na zkrácenou trasu. Nedalo se nic dělat, lehko a bez boje se nikdy nevzdávám, a tak jsem dále vyšlapával kopce a zdolával sjezdy. Další krize na sebe nenechala dlouho čekat a přepadla mě na cca 50. km. Opět zabralo doplnění energie v podobě nápoje a tyčinky. Někde od tohoto úseku jsem jel společně se Zuzkou Trojanovou (Sokolisti Náměšť nad Oslavou), se kterou jsme při dalším vyšším a relativně dlouhém stoupání předpokládali, že Javořice je na dosah. Mýlili jsme se. A takto jsme byli popleteni ještě jedenkrát. Až při třetím velkém stoupání jsme konečně dorazili na nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny, který leží asi 10 km severozápadně od Telče. Tady mi Zuzka unikla.

Z Javořice se jelo dobře, vyčerpání však bylo už znát (skoro jsem nemohl palcem řadit na přesmykači, vypomáhal jsem si proto chvilkami i dlaní). V jednom lesním úseku jsem najednou spatřil diváky. Stáli u brodu, divácky vždy oblíbeného a vděčného místa. Inu vodu jsem chtěl líbivě překonat. Její hladina však byla významně vyšší, než jsem očekával, a tak jsem se moc pěkně osvěžil (tzn. celý vykoupal). Hladinu adrenalinu jsem musel mít vysoko, protože na kolo jsem rychle znovu nasedl a pokračoval dál v cestě. Jen z dáli jsem zaslechl něco ve smyslu „Tak takhle rychle dneska do brodu ještě nikdo nenajížděl“. Od 70. km jsem chytl druhý dech (no, byl spíše čtvrtý, či pátý) a jelo se zase výborně. I řazení palcem začalo fungovat. Opravu poslední úsek závodu tvořila technická pasáž mezi břízkami u hornocerekevského lomu, která vyústila jízdou po schodech. Potom se přejíždělo už jen po silnici do cíle.

Po projetí bránou jsem opřel kolo o plot a padl do trávy, abych na pět až deset minut úplně vypnul. Těch 85 km v závodním tempu mě docela zmohlo. Přišli mě povzbudit Iva a Pavel, ale skoro jsem nebyl schopný konverzace. Za to se jim omlouvám. Po krátkém odpočinku jsem se už dostal zpět do normálního módu, s Líbou jsme zašli na jídlo, umyli kola a pomalu vyrazili zpátky domů.

Pár čísel: vítězem 3vV se stal Filip Adel z KC Hlinsko s časem 3:17:02 (průměrná rychlost 25,9 km/h – je to borec), těsně v závěsu za ním dorazil Ivan Rybařík z Čistého sportu v čase 3:17:03. Libča dokončil závod přesně o hodinu později v krásném čase 4:17:03 a já dojel v čase 4:29:54. Co z toho plyne? Opravdu se mi podařilo naplnit vytčený cíl vejít se do 4,5 hodiny, hurááá!

Na úplný závěr chci zdůraznit, že trať vedená převážně terénem byla vskutku nádherná. Se zázemím závodu jsem však spokojený tolik nebyl. Až na měření času prostřednictvím čipů se závod nijak nevymykal standardu běžných hobby závodů, které pořádají nadšenci ve svém volném čase hlavně pro zábavu. Při 11. ročníku účastnicky hojně vyhledávané akce bych ovšem očekával takřka profesionální úroveň, a to ve všech aspektech. Uvážím-li navíc vyšší startovné, chci za 400 Kč přece jen dostat určitý komfort na trati (co se zejména občerstvení týče). V tomto ohledu jsem však byl zklamán. Pro ilustraci uvádím dva stručné poznatky – (i) na trati byly asi jen tři občerstvovací stanice, na kterých měli navíc pomocníci pořadatelů údajně shora zakázáno nalévat závodníkům „ionťák“ do bidonů, takže jsme dostali jen čistou vodu, (ii) při prezenci jsme obdrželi tašku s různými (neužitečnými) reklamními letáky a také s poukázkami na jídlo a pití. V mém balíčku ovšem poukazy chyběly, čehož jsem si všiml, až když jsem si pro jídlo po závodě šel. Člověk by řekl, že s vydáním jídla bez „stravenky“ problém nebude, když paní uvidí (a jasně rozpozná) upoceného závodníka, ale hle, pěkně jsem se mýlil. Studené kuře (Lukáši, snad i sekaná v Kněžicích byla lepší) jsem si musel skoro vyprosit. Beru, že nezávodíme proto, abychom jedli, ale přece jen je nutné doplnit energii, obzvláště na/po tak dlouhé trati…

Tomáš, 26. 8. 2013