Jedna dvě, na triatlon se znenadání j(e)de – Terénní triatlon Kněžice 2013

Prodloužený víkend připadající na 5. až 7. července 2013 se slibnou předpovědí počasí předznamenával, že nastává ideální čas intenzivnějšího tréninku (není-li na něj tak nějak už pozdě) na přicházivší triatlony – konkrétně mám na mysli sportovní akce pořádané v Pelhřimově (Hadrák) a v Plačkově (IRONieMAN, jehož organizace je od letošku částečně v gesci naší renomované závodní stáje). Kvůli pracovnímu vytížení (a umístění kanceláře v Praze) se na kolo dostávám převážně o sobotách a nedělích, proto si o to více vážím každého dodatečného časového fondu. První červencový víkend byl tedy jako stvořený pro aktivní sportovní vyžití.

Jak aktivní ono vyžití bude, to jsem ani nečekal. Po lehké dopolední sobotní projížďce a odpoledni stráveném na hradě Orlíku, kde se konaly středověké slavnosti, mi navečer nečekaně zavolal Lukáš. Lákal mě na neděli na terénní triatlon do Kněžic, přičemž jmenovaný týmový kolega úspěšně absolvoval už sobotní silniční triatlon v dané obci. Oba závody se konají v rámci tzv. triatlonového víkendu, který letos již podeváté pořádali nadšenci z Kněžic (mezi hlavní pořadatelské postavy patří mimo jiné František Nechvátal, jenž v loňské Xterra Melechov dorážel na kole i při běhu na Líbu – přečtěte si pro připomenutí bráškovu zprávu; mimo to, Franta se tehdy nakonec stal vítězem v kategorii „muži 50+“). Neváhal jsem snad ani minutu a Lukášovi účast závazně potvrdil (Líba zodpovědně trénoval výstupy v Krkonoších, proto se k nám výjimečně nepřipojil).

V neděli ráno pro mě Lukáš přijel autem, abychom se společně vydali na startovní místo vzdálené cca 50 km od Humpolce (Kněžice leží mezi Jihlavou a Třebíčí). Kolo i ostatní nezbytné vybavení čítající hlavně běžecké boty jsem měl připravené, stačilo vše naložit do vozu. Člověk by až nevěřil, kolik různých věcí se vejde do Lukášova malého Peugeotu 205. A to vlastně dvakrát, protože Lukáš si připravil podobnou sbírku vybavení (shodli jsme se, že jsme schopni případně vmístit i třetí kolo, jen třetí člen posádky by musel nějak efektivně vyřešit sezení). Když jsme do Kněžic dorazili, šli jsme se hned zaregistrovat. Připadlo na mě startovní číslo 30 (obsahující mou oblíbenou číslici 3), které mi jedna z pořadatelek napsala na ruku i nohu (použitý fix byl zřejmě dostatečně kvalitní, protože na ruce je číslo bez zvýšeného úsilí čitelné ještě dnes – to se každý den samozřejmě myju).

Závod odstartoval první disciplinou (plaváním) s drobným zpožděním, krátce po 10.00 hod. Profesionálové nasadili závodní tempo, hobby účastníci (rozuměj i já), kteří se zapojují do podobných akcí hlavně pro radost z pohybu, zůstali věrni volnější rychlosti. Voda v rybníku byla mokrá a docela teplá, plavalo se celkem dobře. Pravdou zůstává, že jsem se ale trochu zadýchal. Po překonání 400 m ve vodě a dalších cca 30 m na souši, kdy všichni bosou nohou přebíhali po silnici od rybníku ke kolům, jsem obul tretry, oblékl dres, helmu a rukavice, nasadil brýle a vyjel do relativně strmého kopce.

Cyklistická část kněžického terénního triatlonu není nikterak dlouhá a odjíždí se de facto na okruhu – tři kola spolu s přejezdy na začátek okružní trati a následně zpátky na start čítala necelých 18 km. Ač to není velká vzdálenost (ani terén nebyl nikterak náročný), první kolo jsem ještě rozdýchával vysílení z plavání. Přitom mě nemile překvapilo bolení zad. Uvolněné hormony štěstí naštěstí vykonaly své a druhé kolo jsem zajel (minimálně pocitově) o něco rychleji. Ve třetím okruhu jsem dokonce předjel soupeře, kteří si mě „dali“ na začátku. Mimochodem, obdivuji závodníky, kteří, když jsem najížděl do druhého kola, zahajovali již svou běžeckou část – takový výkon bych chtěl také někdy předvést.

Po dokončení cyklistické části jsem se v zázemí u startu hbitě přezul a vyrazil opět do toho stejně relativně strmého kopce, tentokrát připraven zodpovědně plnit 4km běžeckou část. „Délka 4 km? To je skoro nic,“ říkal jsem si původně při porovnávání s novoveselským půlmaratónem. Přesto mi kopcovité části daly dost zabrat, a nejen proto mě několik fyzicky zdatnějších závodníků předběhlo. Závod jsem však úspěšně dokončil, i když budu muset pilně trénovat, abych se vůbec přiblížil výkonu např. Jindry Musila (nar. 1953) z Extrem Team Vystrkov, který v sobotu vyhrál a v neděli skončil na krásném druhém místě ve své kategorii (neztratil se ani v souhrnném žebříčku mužů, resp. všech).

Terénní triatlon v Kněžicích a ostatně celý triatlonový víkend nabídl všem aktivní sportovní vyžití. Sílu a nadšení mi zase dodávali fandící diváci. Nadto mě potěšila paní (dle Lukášova dodatečného sdělení trenérka Ondry Hromádky), která mi při běhu (i pak v cíli) radila, jak správně kvůli optimálnímu dýchání držet hlavu.

Musím nicméně přiznat, že tentokrát jsem „dostal na frak“. Se svým výkonem nejsem ve srovnání s předešlými sportovními událostmi letošního roku tolik spokojený. Vinu přikládám zejména nedostatečné mentální přípravě, kterou mám jinak dobře osvojenou (Lukáš bude muset volat zkrátka vždy v dostatečném předstihu). Pro příště mi tedy nezbývá nic jiného než zazářit na IRONieMANu v Plačkově. Na jubilejní 5. ročník této amatérské soutěže se vážně velmi těším (a samozřejmě řádnou psychickou přípravu zahajuji pro dobro věci už nyní)…

Tomáš, 13. 7. 2013